Sklovina

Zubní sklovina je jednou ze tří tvrdých zubních tkání. Spolu s dentinem neboli zubovinou a zubním cementem tvoří strukturu zubu a jeho tvar. Zubní sklovina naléhá na vrstvu dentinu a kryje celý povrch korunky zubu. V oblasti krčku se zužuje a přechází v zubní cement, který pokrývá dentin na povrchu zubního kořene.

Téměř celý objem zubní skloviny tvoří minerál označovaný jako hydroxiapatit. Ten jí propůjčuje vysokou tvrdost a činí z ní nejvrdší tkáň lidského těla, jež převyšuje i tvrdost lidské kosti. Hydroxyapatit je tvořen zejména vápenatými a fosfátovými ionty. Substitucí může obsahovat i další prvky, které modifukují jeho vlastnosti. Jeho hlavní strukturální jednotkou je krystal hydroxyapatitu. Ty jsou v zubní sklovině uspořádány do podoby sklovinných prizmat, které vznikají těsným spojením zhruba 100 krystalů. Sklovinná prizmata vedou od dentinosklovinné hranice celou šíří skloviny až k povrchu zubu. V oblasti krčků zubů není sklovina tak pravidelně uspořádána a je tvořena tzv. aprizmatickou sklovinou.

Zubní sklovina je velmi odolná vůči mechanickým vlivům. Naopak je náchylná na působení kyselin. Jejich účinkem dochází k uvolňování stavebních minerálů (zejména vápníku a fosfátů) neboli k tzv. odvápňování či demineralizaci. Opětovné ukládání uvolněných iontů prostřednictvím minerálů obsažených ve slinách se označuje jako remineralizace. Je-li remineralizace a demineralizace v rovnováze, nedochází k poškození zubní skloviny. Nastane-li převaha demineralizece, vzniká zubní kaz.